V pátečních brzkých ranních hodinách naše smečka vyrazila směr Stuttgart. Dohromady cesta čítala zhruba 508 km, pro mě jsou to jen čísla a cesta mi celkem utíkala. Hověl jsem si v pelíšku na zadní sedačce a měl jsem parádní pohodlí. Jen co jsme se stihli ubytovat v Schockinghenu v penzionku s milými lidmi, kterým jsem se strašně líbil (roztomile na mě německy šišlali) a než jsem stihl očmuchat celý pokojíček, ihned jsme vyráželi do haly na trénink. Bylo to tam přímo monstrózní, dlouho jsme hledali parking, protože tam je jich asi milion. Každý má prý svoji ceduli na silnicích:-). Popravdě mě je to jedno, hezky v tašce jsem se pěkně dlouhou cestou odnesl až do haly, která byla tedy nádherná a s červeným kobercem, kde se mi opravdu krásně trénovalo. Po té dlouhé cestě jsem si parádně pohrál se svojí bílou chlupaticí a s šedým králíčkem (mé nejoblíbenější hračky), zacvičil jsem si a byl jsem moc spokojený:-). Cestou zpátky na hotel jsme se ještě stavili po obchodech, ale to už jsem trošičku dřímal v tašce. K podvečeru naše smečka dorazila na pokoj a všichni jsme odpočívali a já se tak sladce rochnil v peřinkách. Po večerní procházce jsme ulehli do peřin a byl jsem si tak nejistý odhadem skoku z postele do pelíšku (i když byla rozsvícená malá lampička), že jsem se celou noc od mé druhé půlky srdce ani na krok nehnul. A jí to dělalo moc dobře, protože normálně v posteli nespím:-). Mám totiž rád své pohodlí ve svém pelíšku. V sobotu ráno po snídani jsme vyrazili směr Stuttgart podívat se po městě a navštívili jsme rovněž krásný park Weinsberg, ze kterého bylo vidět na celý Stuttgart, ale víte co, mě zajímaly hlavně čmuchánky. Dokonce se mi podařilo objevit německou variantu Channelu No. 5, bohužel mi bylo zavčas zabráněno v navonění. No nedalo se nic dělat:-). Po dlouhé procházce jsme se šli ještě podívat do haly a odevzdat licenční sešity. Pak jsem navštívil krásnou restauraci, kde jsem si opět hověl v tašce a protože byla venku docela zima, krásně jsem si tam v teplíčku zdříml. Opět se tam nade mnou rozplývali, holt někdy je to těžký život. Přijde mi, že mám kolem sebe stále nějaké paparazzi, co se těší až si mě nestřeženě vyfotí nebo pohladí :-D. No a v neděli jsem vstával v pět hodin ráno, můj pelíšek a těch tisíc různých mých tašek  se pobalilo a v sedm jsme už byli v hale. Tam bylo tolik lidí a pejsků. Tisíckrát víc než v Praze na výstavě nebo v jiných městech. Ale tak  jsem starý mazák, takže jsem se hezky připravoval na výkon a odpočíval v náručí (jo měl jsem s sebou i kennelku). Na HTM1 jsem šel ve čtvrt na dvanáct, na F2 v půl třetí. Prý jsem nádherně zacvičil a s radostí a svým zvukovým projevem a smečka mě pak strašně moc chválila, jaký jsem největší pašák.  No i když to vím,  to já rád.  Vím o sobě, že jsem ten nejlepší a nejúžasnější. A také jsem moc rád, že si mých kvalit má smečka tak cení. No po vyhlášení a posledním očuraném trsíku trávy před halou jsem byl unavený už opravdu hodně a téměř celou zpáteční cestu jsem prospinkal zachumlaný v dečce v pelíšku. Uf bylo to velmi náročné, ale víte jak. Jsem prostě úžasný!!♥